Nemůžu jít dál

21. srpna 2018 v 18:47 | Sim |  Deník
Prožívám teď zvláštní životní etapu. Vlastně už to trvá cca rok. Už jsem tu psala, že jsem vyrostla z těch dětských let, že některé moje kámošky už mají děti nebo bydlí s přítelem a já si ani jedno z toho nedokážu představit a přijde mi to ještě hodně brzo. Chybí mi ty společné výlety a dovolené s rodiči a nevlastní ségrou. Chybí mi to jak jsme byly bezstarostné, nic jsem si nebrala tak jako teď, nepřemýšlela jsem tolik, nic jsem neřešila a užívala si každého dne. Prostě jsem žila. Ale poslední dobou každý den přemýšlím nad tím co dál? Co když se stane tohle nebo tamto? Co bych dělala? Co když mi někdo ublíží, co když mi něco nevyjde, co když skončím jako většina českých ženských sama, tlustá, v paneláku s dětma na krku a budu se dřít za pár kaček v nějaký smradlavý fabrice? Nemůžu se prostě přenést do té další etapy života, kdy je člověk dospělý a pomalu se chystá do svého, začít žít svůj život po svém, chodit do práce...já se neustále otáčím do minulosti a všechno mi to chybí a nemůžu uvěřit, že už je to nadobro pryč. Že už to takové nebude.
Mám takový sen - bydlet u moře, nebo hodně cestovat do exotických zemí. Třeba 4x za rok aspoň na 2 týdny někam do ciziny. Na druhou stranu vím, že se asi od mamky nikdy jen tak nehnu když má ty její problémy, které se opět vrací a já z toho zase šílím. Neustále lítám na wc a mám stavy, kdy nechci jíst - což je u mě divný když mám problémy s přejídáním. Sice z toho také blázním, ale nemůžu jí takhle nechat nebo ji tu nechat se S. samotné...byla bych neustále ve stresu co se tu děje, jak na tom je.
Z taťkovo vyprávění o jeho vztahu s mojí mamkou se naprosto ve všem poznávám, že to mám po ní. Všechny ty psycho stavy a chování dělám i já. Nechci taková být, ale jsem. Nemám teď ani sílu se snažit s tím něco dělat. Nic mě nebaví. Dny se strašně táhnou. Přijdou mi taak dlouhé ať jsem na brigádě nebo doma. Vše mi přijde takové...zbytečné a pořád si říkám, proč si mě sakra mamka s taťkou dělali! Mě ten život takhle nebaví. Uvnitř jsem naprosto porouchaná a trápím sama sebe, ale nejde to zastavit. Ty zbytečné obavy a myšlenky se mi v hlavě přehrávají furt dokola, jen co ráno otevřu oči tak to začne a pak s tím i usínám. Dokonce se mi o těch mých obavách i zdá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Psycho Vampire Psycho Vampire | Web | 21. srpna 2018 v 19:21 | Reagovat

Toto přesně se mi honí hlavou

2 B. B. | Web | 23. srpna 2018 v 0:06 | Reagovat

Chápu, sice tyto stavy neprožívám neustále, ale jednou za čas mě to popadne, kdy vzpomínám na minulost a říkám si, že je v háji, že už to nikdy takové nebude a že už znovu neprožiju to, to a to...
Takže pokud tohle zažíváš pořád, tak ti to vůbec nezávidím a upřímně nevím, jak by bylo možné se toho zbavit :-(

3 Meh Meh | Web | 23. srpna 2018 v 9:25 | Reagovat

Ano, je dokázané, že psychická kondice může být dědičná. Mrzí m, že tohle přežíváš. Jediná rada na to ale je, to prostě přežít. Pokud nechceš prášky, nebo nechceš s nikým mluvit o tom, je to ta jediná možnost. Na prd, bohužel pravda...
Držím ti palce :)

4 Elena S. Elena S. | Web | 24. srpna 2018 v 9:10 | Reagovat

Tyhle pocity jsou úplně normální a přirozené. Já jsem člověk, co se hodně obrací do minulosti. Měla jsem hrozný strach udělat krok a jít dál, pořád jsem se v tom babrala a koukala na fotky. Jenže se pak najednou stalo to, že jsem nebyla spokojená se svým životem - s prací, s tím, že bydlím v 26 u rodičů, že nikam nesměřuju... Dala jsem výpověď, našla si novou práci a 3. měsíc žiju od rodičů. A užívám si to.

Tohle chce svůj čas. Až to totiž přijde, poznáš to a nebudeš mít pocit, že něco ztrácíš, ale že získáváš něco jiného - svobodu, nové možnosti, více času na sebe, zkusíš nové koníčky, poznáš nové lidi.

Představa života v paneláku s miminama a dření v práci, která mě sere - to mě taky děsí. Ale nemusí to tak být, proto je potřeba se pohnout. A až bude ta správná doba, poznáš to. :-)

5 Clementine Clementine | Web | 24. srpna 2018 v 15:58 | Reagovat

Ach jo, zlato, a co tě těší? Je aspoň něco malého? Že by ses na to mohla zaměřit a odpíchnout se od toho... :( To mne moc mrzí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama